Bitva u Jutska

Bitva u Jutska
konflikt: První světová válka
Trvání	31. květen 1916 – 1. červen 1916
Místo	u pobřeží Dánska, Severní moře
Souřadnice	56°42′ s. š., 5°54′ v. d.
Výsledek	taktické německé vítězství strategické britské vítězství [1]
Strany
Spojené království Austrálie[2] Kanada[2] Německá říše Německá říše
Velitelé
Sir John Jellicoe Sir David Beatty Reinhard Scheer Franz von Hipper
Síla
Celkem: 151 válečných lodí 28 bitevních lodí, 9 bitevních křižníků, 8 pancéřových křižníků, 26 lehkých křižníků, 78 torpédoborců, 1 minolovka, 1 nosič hydroplánů Celkem: 99 válečných lodí 16 bitevních lodí, 5 bitevních křižníků, 6 starých bitevních lodí, 11 lehkých křižníků, 61 velkých torpédovek
Ztráty
3 bitevní křižníky (HMS Indefatigable, HMS Queen Mary, HMS Invincible) 3 pancéřové křižníky (HMS Black Prince, HMS Warrior, HMS Defence) 1 vůdčí loď torpédoborců (HMS Tipperary) 7 torpédoborců (HMS Shark, HMS Sparrowhawk, HMS Turbulent, HMS Ardent, HMS Fortune, HMS Nomad, HMS Nestor) 6094 mrtvých, 510 zraněných a 177 zajatých 1 bitevní křižník (SMS Lützow) 1 stará bitevní loď (SMS Pommern) 4 lehké křižníky (SMS Frauenlob, SMS Elbing, SMS Rostock, SMS Wiesbaden) 5 velkých torpédovek (SMS V48, SMS S35, SMS V27, SMS V4 a SMS V29) 2551 mrtvých a 507 zraněných
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva u Jutska, neboli též bitva u Skagerraku,^[3] byla největší námořní bitva první světové války a zároveň šlo o jedinou bitvu této války, ve které se vzájemně utkaly hlavní síly britského a německého loďstva. Bitva se uskutečnila 31. května a 1. června 1916 v Severním moři u pobřeží Jutského poloostrova (resp. u Skagerraku). Střetla se v ní britská Grand Fleet admirála Sira Johna Jellicoe s německou Hochseeflotte viceadmirála Reinharda Scheera. Bylo to třetí střetnutí loďstev ocelových bitevních lodí po menších, ale rozhodnějších bitvách rusko-japonské války ve Žlutém moři (1904) a u Cušimy (1905) a zároveň první bitva loďstev v éře (super)dreadnoughtů.

Záměrem německé Hochseeflotte bylo vylákat do léčky a zničit část britské Grand Fleet, neboť Hochseeflotte nebyla dost silná na to, aby se (s nadějí na vítězství) postavila celé Grand Fleet. To mělo uvolnit britskou námořní blokádu Německa a umožnit operace německého obchodního loďstva. Britská Grand Fleet naopak chtěla zničit celou Hochseeflotte, případně ji zablokovat v přístavech, aby nemohla ohrozit britské zásobovací lodní trasy.

Německý plán byl použít pět moderních bitevních křižníků průzkumné eskadry viceadmirála Franz von Hippera k vylákání bitevních křižníků viceadmirála Sira Davida Beattyho před bitevní lodě německého loďstva. Do předpokládané trasy britských lodí měly být rozmístěny ponorky. Britové ze zachyceného radiového provozu usoudili, že se na německé straně chystá velká operace a britská Grand Fleet vyplula ještě předtím, než německé ponorky zaujaly své pozice.

Odpoledne 31. května se předsunuté Beattyho bitevní křižníky střetly s předsunutými Hipperovými křižníky ještě předtím, než Němci předpokládali, že k nějakému střetu dojde. Hipper obrátil na jih vstříc Scheerově Hochseeflotte a Beatty ho následoval. Během následujícího střetu (takzvaný Run to the South), kdy pět německých bitevních křižníků čelilo přesile šesti Beattyho bitevních křižníků a čtyř rychlých bitevních lodí kontradmirála Sira Hugh Evan-Thomase, přišel Beatty o dva bitevní křižníky, které po zásahu explodovaly. Když Beatty zpozoroval Scheerovu Hochseeflotte, obrátil zpět na sever, čímž se Evan-Thomasovy bitevní lodě staly zadním vojem ustupující britské formace. Hipper a Scheer pronásledovali ustupující britský předsunutý svaz (takzvaný Run to the North), aniž by tušili, že je Beatty vede k Jellicoeově Grand Fleet. Mezi 18:30 a soumrakem (přibližně 20:30) se obě loďstva – celkem na 250 lodí – dvakrát navzájem střetla za světelných podmínek, které zvýhodňovaly Brity (britské lodě mizely v nadcházejícím soumraku, zatímco německé se rýsovaly proti zapadajícímu slunci).

Bylo potopeno čtrnáct britských a jedenáct německých lodí s velkými ztrátami na životech. Po západu slunce a během noci se Jellicoe snažil manévrovat tak, aby odřízl Němcům ústup na základnu, přičemž doufal, že druhého dne bude boj pokračovat. Během noci ale Scheer prorazil skrz britské lehké síly, které tvořily zadní voj Grand Fleet a vrátil se na základnu.

Obě strany si nárokovaly vítězství. Britové ztratili více lodí (co do výtlaku téměř dvakrát více, než Němci) a více než dvojnásobný počet námořníků. Britský tisk kritizoval neschopnost Grand Fleet vybojovat rozhodující bitvu, ale Scheerův plán zničit podstatnou část Grand Fleet také selhal a i navzdory ztrátám si Britové udrželi na Severním moři převahu. Německé loďstvo svojí přetrvávající existencí nutilo Brity držet vlastní bitevní lodě v Severním moři (koncept tzv. fleet in being). Bitva také potvrdila německou doktrínu, že Hochseeflotte se musí vyvarovat přímého střetu s celou Grand Fleet. Koncem roku 1916, po dalších neúspěšných pokusech, jak zvrátit početní převahu Royal Navy, obrátilo císařské loďstvo své úsilí k neomezené ponorkové válce s cílem zničit obchodní loďstvo Dohody a neutrálů, kteří zásobovali Británii. To vedlo v dubnu 1917 ke vstupu USA do války na straně Dohody.